Již 15 let se i přes svůj zrakový handicap  věnuji kynologickému sportu,  pod názvem agility. Jedná se o obdobu parkurového skákání koní,  jen v podání psů  psovodů.

Jsem jediná zrakově handicapovaná závodnice v ČR, SR, a i dalších státech EU, která se této kynologické disciplíně  věnuje a to na vrcholové úrovni.

Ráda bych Vám přiblížila rozdíly při běhání agility v mém podání od běhu zdravého člověka.

Běžný závodník si na prohlídce, která předchází samotnému běhu prohlédne očíslování překážek a podle něj se naučí jejich pořadí!

Mě musí na parkuru  doprovázet člověk (trasér),  který mi pořadí překážek řekne, protože  čísla nepřečtu. Jelikož překážky vidím až tak ze vzdálenosti jednoho metru, musím se jejich rozmístění a pořadí naučit zcela nazpaměť! Je pro mě mnohem těžší zvládnout odhadnout vhodné načasování povelu. Kde se pohybuje pes jen odhaduji podle zvuku jeho  rolničky na obojku, se kterým mohou moji psi po udělené výjimce startovat!

Můj běh vypadá asi takto, posadím psa na start, že se např. posunul zjistím jen pokud přitom zacinká rolnička, nebo pokud mě upozorní diváci! Čekám na písknutí rozhodčího, abych věděla, že mohu vystartovat! Pokud rozhodčí jen ukáže, což se občas hlavně v zahraničí objevuje, opět mě musí upozornit diváci, že již mohu startovat!

Po odstartování pes samozřejmě vyběhne dopředu, podle zvuku rolničky odhaduji jeho polohu, vypozorovala jsem, že pokud pes skáče přes překážku, tak ve chvíli skoku rolnička mlčí, ale při doskoku psa se opět rozezní, podle tohoto signálu  odhaduji, jestli pes překážku opravdu překonal! Ovšem třeba při překonání kruhu nejsem schopná zjistit zda-li pes neskočil např. mimo! Při naběhnutí do slalomu zase nejsem schopná postřehnout, jestli pes nevynechal některou z tyček, nebo  třeba špatně nevyběhnul. Zóny na kladině, či áčku nevidím vůbec,
takže nejsem schopná psa při běhu např. z tréninkových důvodů vrátit zpět, pokud skočí a zóny se nedotkne! Při běhu používám různé způsoby otoček, při čelní otočce, ztrácím orientaci a hůře pak nacházím následující překážku, proto raději používám francouzskou otočku, při které jsem ke psu sice zády, ale orientaci tak neztrácím!

Pokud psa např. vysílám na velmi vzdálenou překážku, musím se zkrátka spolehnout na to, že pes půjde kam má, jelikož jej neumím zkontrolovat zrakem!

Není až tak mimořádné, že např. zakopnu o překážku, či ztratím na okamžik orientaci. Ale je to sport, který mi dává energii do života.

Dokáži totiž nejen závodit se zdravými a vyrovnat se jim, ale zvládám  je i porazit. Prakticky na každých závodech se umisťujeme na stupních vítězů!

Tato skutečnost mi dodává sebevědomí a energii pro mou další práci!

A co teprve když závodím v zahraničí, kde celá hala ztichne ve chvíli, kdy hlasatel divákům oznámí, že poběží závodnice se zbytky zraku s pejskem s rolničkou a požádá je o klid!

Tehdy je takové ticho, že je skoro slyšet trávu růst! Po mém doběhu následuje ohlušující potlesk, kdy diváci na tribunách vstávají a rozhodčí mi přijde popřát se slzou v oku!

Jsem pyšná na skutečnost, že mohu na takových akcích reprezentovat Českou republiku!

Jsem také  moc pyšná na svého psa fenku papillona Čili, která  ač je malá vzrůstem, má velké agiliťácké srdce. Má sice jen 27cm v kohoutku a váží něco málo přes tři kila, ale ani tato skutečnost jí nezabrání, aby porazila i jednou tak těžké psy se sedmi centimetry v kohoutku navíc.

Doslova by pro mě a agility na parkuru dala  život.

Moje  poděkování,  ale patří především  mému  trenérovi Tondovi Grygarovi, který mě po celý rok připravuje a bez jehož pomoci bych nikdy nedokázala dosáhnout takových výsledků.

A to již 14 let!

Tondo, děkuju!